Tynošita

Údělem umělce vždycky je samota. K samotě patří pes a kůň. Zvíře vedle tebe samotu podtrhne. Mráz, cigareta a kafe. Až když se vysereš ráno v mrazu na latríně, teprve potom opravdu se rozední. Pravá tvář se skrývá v každodennosti: Každá vesnice má svou metalovou kapelu, která každý víkend obráží zábavy v okolí… Na vesnici vyrábějí z motorek a trabantů traktory… Vesnice vyčkává, na obzoru žádná kosmická loď nepřistává. Cestou zpátky vzali jsme paní stopařku. Smrděla. Dalibor se smál mé lidumilnosti. Život je výlet. Rytmus a teprve potom zvuk, zvuk důležitější než hudba. Táhli jsme z nádraží v Moravských Bránicích nahoru k chatám. Půda zmrzlá, na ní sníh, na bobu ve vleku můj starší syn. Tehdy tak malý. Vedle poskakovala Týna, ještě živá. Chatová osada úplně prázdná. Hlavně být stranou, vůbec ničemu se nedivit, proplout městem bez emocí. Neklid je v těch druhých. V kamnech praskalo, za okny mráz, dítě usnulo a my jsme psali na střídačku. Každej jednu dvě věty, vznikaly manifesty. Když padaly Perseidy, co sis přál? Nic, já jsem to nestihl. Čím míň krámů sebou taháš, tím se ti jde líp. A tvá elektrická kytara o to tvrději zní. Karel Škrabal

skrýt popis