Já, François Villon François Villon

Výbor z básnického díla vrcholného představitele francouzské středověké literatury. Ze starofrancouzských originálů přeložil O. Fischer, doplněno úvodní studií, životopisem a dokumenty. 

Villonovy verše v sobě skrývají několik základních témat a motivů: především zde na jedné straně nacházíme satirický a burlekní charakter jeho poezie, v níž ožívá svět pařízských krčem a paláců nebo jsou tu také s nadhledem a ironií popsána autorova milostná dobrodružství a zklamání. Na straně druhé však Villon promítal do těchto slok i své trpké životní zkušenosti, v nichž sám sebe líčil jako člověka vnitřně rozpolceného, který krutost a výbuchy hněvu rychle střídá s hlubokým náboženským přesvědčením. Vysmíval se třeba váženým a ctěným osobnostem nebo provokoval strážce veřejného pořádku, avšak vzápěti tuto svou kritiku doplnil pocity deklasovaného jedince, pro něhož není ve společnosti uplatnění. Právě vylíčením vniřních rozporů a také meditacemi o smrti překračují Villonovy básně středověké tradice a rázem řadí autora mezi velké francouzské lyriky.

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus. To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století. Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně. Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb. Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou?

skrýt popis