Faidón

Nepřímý dialog interpretuje diskusi, která ve vězení probíhala v den Sókratovy smrti. Blízkost konce lidského života určuje téma rozhovoru. Sókrates překvapuje své přátele absencí strachu ze smrti - svůj postoj opírá o nesmrtelnost duše. Duše sice po smrti odchází na onen svět, avšak vrací se zpět a ze zemřelých opět vznikají živí. Tento výchozí princip rozšiřuje na veškerý vznik a zánik: stejně jako ze života vzniká smrt, po smrti následuje život. Další důkaz nesmrtelnosti nachází v poměru duše k absolutním jsoucnům v podobě idejí. Mezi tělem a duší je totiž takový rozdíl, jako mezi světem smyslů a světem idejí. Z tohoto poměru vyplývá podobnost duše s jednoduchými a věčnými nadsmyslovými jsoucny. Dialog vrcholí ontologickým důkazem, pojímajícím duši jako součást ideje života, jež tudíž nemůže participovat na smrti coby opačné ideji. Sókrates tezi o nesmrtelnosti duše vztahuje k etice a samotnou rozpravu uzavírá eschatologickým mýtem. Dílo vrcholí líčením posledních okamžiků velkého myslitele - teoretická koncepce přechází v praktické jednání.

skrýt popis