Schůzka v lomu

Poetika Slavomíra Kudláčka (nar. 1954) se v posledních letech zřetelně tříbí a projevuje snahu o minimalizaci vnějších slovních efektů ve prospěch „přímého vidění“ a sdělnosti. Jeho občasný příklon k delším básnickým skladbám koresponduje s určitou prozaizací a emocionálním uklidněním výrazu. V náznaku dochází k pokusu o rehabilitaci příběhového nebo mikropříběhového média poezie, jak ji cítila „vyprávěná“ poezie v původních formách a kulturách. U Kudláčka to však neznamená suchou, bezkrevnou řeč. Bez básnického ozvláštnění výrazu by poezie byla samozřejmě jen nepřesvědčivou informací. Kudláčkovi se tato nástavba nad „základy žánru“ daří, o čemž svědčí nový soubor veršů Schůzka v lomu. Jeho ozvláštnění nejsou svévolná nebo sebe-zajímavá, ale „vyplývají z děje“. Nacházejí své opodstatnění jako experiment života, nikoli jako pouhá slovní ekvilibristika. Kudláček si je dobře vědom, že poezie má v tomto ohledu své jemné zákonitosti a že nezbytné tajemství jí dodávají právě peripetie objevů a ztrát. Kdo a proč tedy svolává schůzku v lomu?

skrýt popis